V průběhu 12. a 13. století se formovaly kompaktnější majetkové celky olomouckého biskupství, které postupně vytvořily základ pro vznik pozdějších panství a statků. Jednalo se o větší enklávy vsí a měst např. v okolí Kelče, Kroměříže a Hulína, Mohelnice, Svitav, Osoblahy a Ketře, Vyškova, dále o oblast kolem hradu Hukvaldy atd. V okolí samotné Olomouce však biskupství žádnou významnější državu nevytvořilo (ani tehdy ani později), neboť mu zde významně majetkově konkuroval premonstrátský klášter na nedalekém Hradisku, olomoucká kapitula i samotné město Olomouc. V době biskupa Bruna ze Schauenburku (†1281) drželo biskupství sice méně lokalit než za biskupa Zdíka (celkem 199, z toho 13 měst), několikanásobně však vzrostl počet majetků, u nichž bylo biskupství plným vlastníkem a nikoliv jen podílníkem.
Na tomto rozšiřování měla v té době vliv především kolonizační činnost, směny a přikupování dalších statků a v neposlední řadě také zavedení tzv. lenního systému na určité části biskupských majetků. Šlo propůjčování těchto statků (tzv. lén) světským uživatelům (tj. vyšší a nižší šlechtě nebo městům) za slib věrnosti a např. vojenské nebo finanční podpory či dalších služeb. Tito uživatelé, zvaní leníci nebo manové, získávali původně léna pouze doživotně a to jen k užívání, nikoliv jako své osobní vlastnictví. Lenní systém přetrval na majetcích olomouckého (arci)biskupství plných šest staletí a zanikl až v roce 1869, kdy byly lenní statky přičleněny k arcibiskupskému kmenovému jmění.
Když v roce 1063 obnovil český kníže Vratislav na Moravě biskupství (se sídlem v Olomouci), rozhodně se ještě nejednalo o tak významného držitele půdy, jakým se tato církevní instituce stala v průběhu dalších staletí. Nárůst majetkové základny olomouckého biskupství však od druhé poloviny 11. století pokračoval rychle kupředu. Zatímco totiž po svém obnovení zřejmě vlastnilo pouze několik málo lokalit, ve známé listině biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141, která vznikla při příležitosti přenesení sídla biskupství k nově zbudovanému kostelu sv. Václava, se mluví již o 205 vsích (nebo jejich částech), které jsou ve vlastnictví olomouckého kostela – jak se tehdy biskupství označovalo.
Tyto vsi, které tehdy většinou ještě netvořily souvislejší územní celky, se v naprosté většině nacházely na Moravě a pouze několik z nich také ve východních Čechách. Jejich původní vlastníci však většinou nejsou známi. Pouze u dvaceti lokalit se ví, že je zakoupil Zdíkův předchůdce biskup Jan II. od olomouckého údělného knížete Oty II.; jednu ves pak kostelu sv. Václava daroval kníže Svatopluk, který ji koupil od dřívějšího majitele Čistomíra. Z kontextu zmíněné Zdíkovy listiny je však zřejmé, že ostatní vsi biskupství postupně získávalo nejspíše jako dary – ať už ze zeměpanských majetků, nebo z výsluh jednotlivých šlechticů.
Od konce 14. století však bylo olomoucké biskupství nuceno značnou část svých statků dát do zástavy a to z důvodu expanze Zikmunda Lucemburského na Moravu a následných husitských a česko-uherských válek, které přivedly biskupy do značné finanční tísně. Zástavy byly činěny jak za účelem zajištění peněžitých půjček, tak i jako forma legalizace úchvatů biskupského majetku, ke kterým v dobách nepokojů docházelo. Opětovné vykupování a restituování biskupských majetků bylo postupně uskutečňováno již od konce 15. století. Dokončeno bylo až kardinálem Františkem z Dietrichsteina (olomouckým biskupem v letech 1599–1636) přibližně v první třetině 17. století. Nejpozději do poloviny 16. století bylo však již konstituováno celkem osm panství přináležejících k olomouckému biskupství – Kroměříž, Kelč, Hukvaldy, Vyškov, Libavá s Budišovem, Mírov se Svitavami, Osoblaha a komorní statky olomoucké. Všechna tato panství zahrnovala celkem 3 města, 10 městeček a 88 vesnic a v následujících desetiletích se dále rozšiřovala o nově získané statky.
K roku 1573 bylo pak ještě vytvořeno panství Chrlice dvěma městečky a sedmi vesnicemi.
V této době docházelo také k velkému hospodářskému rozvoji. V dochovaných pramenech se objevují zprávy o stavbách hamrů, pil, skláren, palíren, pivovarů, rozvíjelo se také rybníkářství, dobytkářství atd. Do začátku třicetileté války se majetky biskupství (především díky úspěšné hospodářské a ekonomické činnosti jednotlivých biskupů) ve srovnání s polovinou 16. století dokonce zdvojnásobily. V roce 1613 tak čítalo celkové jmění 22 měst a městeček, 166 vesnic a 23 dvory. Biskupský majetek byl k roku 1619 vyčíslen na 1 300 000 zlatých, což bylo asi 7,5 % hodnoty všech moravských statků. Do tohoto součtu však nebylo započítáno 72 biskupských lenních statků, jejichž hodnota přesahovala 604 500 zlatých. Pobělohorskými konfiskacemi nekatolických majetků se rozsah biskupských držav (až na jednu či dvě výjimky) nezvětšil. Vlivem těchto konfiskací se rozrostl pouze osobní majetek kardinála Dietrichsteina. Biskupské statky naopak v důsledku třicetileté války utrpěly značné škody. Odhaduje se, že po jejím skončení zůstalo na jednotlivých panstvích v průměru 40–60 % pustých gruntů. Během následujících 200 let k většímu rozšiřování majetkové držby olomouckého biskupství nedošlo. Počet vsí v majetku biskupství se tak nadále kromě ojedinělých nákupů zvyšoval především vlivem další kolonizace na stávajících biskupských pozemcích, která např. na východní Moravě souvisela s těžbou dřeva pro potřeby biskupských hamrů vybudovaných hlavně na Frýdlantsku.
První pozemková reforma, která byla provedena na arcibiskupských statcích na území Československa v letech 1922–1927, znamenala podstatnou změnu. Podle tzv. záborového zákona z roku 1919 mělo být totiž více než 46 000 ha arcibiskupské půdy určeno k výkupu a rozparcelování mezi drobné vlastníky. Kvůli nedostatečné politické vůli a také zásluhou vyjednávání některých představitelů Československé strany lidové se v období první republiky podařilo většinu arcibiskupské půdy (především lesní) před parcelací uchránit. K nejcitelnějším ztrátám došlo především u zemědělských ploch, kde arcibiskupství pozbylo přes 4500 ha půdy (tj. více než 80 %). Arcibiskup Leopold Prečan nicméně již ve 20. a 30. letech alespoň částečně kompenzoval tyto a další ztráty nákupem převážně lesní půdy od velkostatků Dzbel – Jesenec (202 ha) a Napajedla (2 630 ha). V roce 1925 zakoupilo arcibiskupství také statek Milič v Pruském Slezsku a roku 1937 také velkostatek Kojetín (515 ha). Prečan spravoval nově zakoupené statky zpravidla ve formě majetkových fondů – lze se domnívat, že mj. i za účelem případného snazšího zpětného výkupu arcibiskupského majetku, pokud by docházelo k jeho další velké parcelaci.
Jediným výrazným úbytkem arcibiskupské půdy během třicátých let byla ztráta 7370 ha lesů z velkostatku Vyškov (polesí Rychtářov), které arcibiskupství v roce 1935 odevzdalo za finanční náhradu pro vojenské účely a jež se staly základem pro zřízení tzv. Vyškovské vojenské střelnice (vojenského výcvikového prostoru Dědice). Tato ztráta byla částečně vyrovnána umožněním odkupu části bývalého velkostatku Arnošta G. Loudona v Bystřici pod Hostýnem (revír Chvalčov, necelých 2000 ha). V roce 1935, ještě před předáním lesů na Vyškovsku, vlastnilo arcibiskupství a nově zřízené majetkové fondy přes 40 000 ha lesní půdy rozdělené do 41 revírů, dále např. 10 hradů, zámků a zámečků, pět zemědělských hospodářství, po třech mlýnech, pilách a pivovarech, dvě cihelny atd. Ze svých výnosů naopak financovalo celkem 67 kostelů v arcidiecézi.
Obnovení samostatné hospodářské činnosti na arcibiskupských majetcích bylo v plném rozsahu umožněno až po vydání Zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (2012) a následném restitučním procesu. V současné době hospodaří na hlavní části majetkové základny Arcibiskupství olomouckého společnost Arcibiskupské lesy a statky Olomouc s.r.o.
Zpracoval: Vít Němec
